Generace, které přišly po nás, se nedokáží vcítit do pocitů generací předcházejících – a je to přirozené. Tak tomu bylo vždycky s generacemi, jež se narodily po revolucích, převratech a válkách, po ničivých zemětřeseních, pogromech, tajfunech, zátopách a nájezdech moru. Nechápaly tyto pohromy, nevěřily jim a je to zcela v logice trvale a neúprosně ubíhajícího času. Ale pro pořádek a pro svědectví: co ta doba války, ty noci plné letadel a požárů a smrti udělaly s desetitisíci a statisíci mladých, totálně nasazených, kteří se octli – bez přípravy a předchozího varování – jakoby v přední linii fronty uprostřed Německa?
Pozorovali na sobě divné změny. V prvních dnech jejich pobytu v Essenu a při prvních náletech téměř nepociťovali strach či úzkosti o život. Byl v nich ve všech do jisté míry i pocity zadostiučinění a škodolibosti nad škodami, způsobenými na majetku a životech těch, kteří nezapomněli na rohy svých krvelačných bohů a kteří se po každém šrámu ošívali a proklínali ne sebe či své proradné pohlaváry, nýbrž útočníky a celý svět, a zvedli k nebi své zaťaté pěsti a mluvili o strašné odplatě a znovu o vraždění a o krvi. Avšak i malé nálety, při nichž spadlo někdy jen půl tuctu bomb, ty drobné nálety, opakujících se tvrdošíjně i několikrát za noc, to troubení příšerných sirén, plané šílenství dělostřelby, v nich zanechávaly trvalý ozvuk. Povolovaly jim nervy. Byli neustále ve střehu, podvědomě očekávajíce nějaký náraz, úder, který bude namířen do samého středu jejich existence; vědomí toho, co je mohlo v příštích vteřinách potkat, bylo trvalým pocitem, který se v nich zahnízdil jako červotoč a krouhal, krouhal v dřeni jejich bezstarostnosti a odvahy a klidu.
Z knihy: PTÁČNÍK, K.: Život, spisovatelé a já, Praha 1993