Na nucené práce bylo nasazeno asi 640 000 Čechů. Z nich se zhruba 5000 buď nevrátilo, nebo zemřelo krátce po válce na následky nemocí, další 3 000 si odnesly trvalé následky. Přesné údaje se už nikdy nepodaří zjistit ze dvou důvodů: jednak se po návratu nevedla žádná přesná evidence, jednak nastaly změny politické – jednu totalitu rychle vystřídala v r. 1948 druhá a o problematice nucených prací se dalších 40 let nehovořilo. Ani po roce 1968 se v tomto směru příliš nezměnilo. Komunistická diktatura u nás totiž překvapivě některé nacistické zločiny kryla a zamlčovala.

Miliony německých občanů musely být v průběhu druhé světové války nahrazeny jinými pracovními silami. Z mnoha evropských zemí byli nedobrovolně odvedeni muži, aby svou prací udržovali válečnou výrobu v Německu. V Německu museli pracovat jak vězni z koncentračních táborů a váleční zajatci, tak civilisté. Nucená práce byla rozdělena v podstatě do dvou skupin. Lidé byli rozdělováni podle náboženství, národnosti, právního postavení. Byli zde vězni z koncentračních nebo pracovně výchovných táborů. Tito lidé žili v podmínkách otrockého systému. „Neotrocká“ nucená práce charakterizovala většinu cizích příslušníků, které tvrdá nařízení okupačních správ přiměla odjet z vlasti do Německa. Ti pracovali v relativně mírnějších podmínkách.

Ve válečném období se systém nucených prací měnil. V prvních letech se nejtvrdší formy nucených prací týkaly jen vězňů z koncentračních táborů. V době neúspěchů ve válce, lidských i materiálových ztrát padly za oběť nucené práci miliony lidí všech národností.