Od léta 1944 se počet Čechů v Německu rychle snižoval. Po každém velkém náletu utíkala děvčata a chlapci, často jen v pracovních šatech tak, jak je zastihl nálet, zpět do vlasti. Vůle po životě byla silnější než strach gestapa vězení. Končil rok 1944, domů se vrátila část příslušníků ročníků 1924. Ostatní však museli dřít dále v leteckých továrnách. Vedení podniků Junkers v Nordhausenu nespěchalo s propuštěním mladých Čechů. Byli střeženi a běda tomu, kdo se pokusil uprchnout. Seznámil se s gestapem a vězením.
V polovině ledna 1945 zahájila rudá armáda obrovský úder na frontě od Baltského moře až po Karpaty. Milionové masy německých uprchlíků zaplavily všechny silnice a železnice. Mezi nimi se pohybovaly skupiny vracejících se cizinců, smutné průvody evakuovaných válečných zajatců a strašné transporty smrti z koncentračních táborů. Všichni se chtěli dožít osvobození doma. Velká část Čechů se dostala před příchodem spojeneckých armád do vlasti, tam prožili osvobozovací boje. Některým se nepodařilo z různých důvodů opustit Německo a prožili tam průchod fronty.
Konec nacistické říše a první dny svobody prožíval každý jinak. Tu a tam se probudila nastřádaná nenávist a vybila se na stokrát prokleté továrně a dílně demolováním zařízení. Novodobí otroci byli zbaveni pout a nelze se divit, jestliže si někdy vyřídili účty i se svými trýzniteli. Když rudá armáda obsadila po těžkých a krvavých bojích Královec, vydaly se stovky osvobozených občanů z celé Evropy na cestu do vlasti. Byla to krušná cesta. Královec a celé jeho okolí bylo v předchozích bojích zcela zničeno. Všude byly trosky, mrtvoly lidí a dobytka. Často se nepodařilo získat žádné jídlo.

Největší počet Čechů čekající na repatriaci byl ve středním severozápadním Německu. Ve střediscích zřízených pro repatrianty trávily tisíce Čechů první vzrušující dny po skončení války. Tyto dny však skončily příchodem francouzských vojsk do střediska. Radost z osvobození brzy zmizela, když francouzský velitel nařídil, aby všichni cizinci zůstali v lágrech a odevzdali rozhlasové přijímače a fotografické aparáty. Jídlo, které dostávali, bylo špatné a nedostatečné. Když se některým podařilo odejít z tábora, byli o několik kilometrů dále zadrženi vojenskými hlídkami a až po mnoho hodinovém výslechu zase propuštěni.
Repatriace našich občanů zavlečených na nucené práce i těch, kteří byli vězněni v koncentračních táborech a věznicích, se protáhla na několik měsíců. Československé orgány neměly dostatek vozidel pohonných hmot, aby v krátké době všechny odvezly. Díky velké obětavosti pracovníků Československých úřadů a členů repatriačních komisí se vrátili během června a července 1945 poslední nasazení Češi. V Německu zůstali jen nemnozí jedinci, většina z osobních důvodů.

Z knihy: MAINUŠ, František: Totálně nasazeni 1939-45. Mladá fronta