Totální nasazení se týkalo mnoha států, zde je popsán průběh jednotlivých států.

Polsko
Polsko bylo na začátku války v obtížné situaci. Německo je obsadilo již 1. září 1939. Zajatí polští vojáci byli odvlečeni do Německa (asi 300 000), kde byli suspendováni a bylo s nimi nakládáno jako s civilním obyvatelstvem. Generální guvernér Frank, který měl Polsko na starosti, byl velmi tvrdý v otázce nuceného nasazení. Zpočátku byl do Německa posílán opravdu každý. Jestliže nebyly naplněny kvóty, byli odvlečeni i lidé jdoucí po ulici. Pro Němce také pracovali v ghettech statisíce Židů. Celkový počet nuceně nasazených Poláků včetně Židů byl asi 1 600 000.

Dánsko
Dánsko bylo obsazeno společně s Norskem na počátku roku 1940, ale formálně zůstalo samostatným státem. Mělo totiž pro Němce strategický význam pro spojení s Norskem. Dánové se nechávali zaměstnávat dobrovolně (jeden z důvodů byla vysoká nezaměstnanost). Pro Německo pracovalo vlastně i okolo 6000 osob, které byly odeslány do koncentračních táborů v Německu. Celkový počet pracovníků byl přibližně 80 000.

Norsko
Na rozdíl od Dánska kladlo Norsko při obsazování Němci odpor. Norsko bylo jediný obsazený stát, kam Němci importovali pracovníky, a to díky nerostnému bohatství a hliníkovému průmyslu. Na norské ročníky 1921 až 1923 byla sice vypsána konskripce, ale ta nepřinesla téměř žádný úspěch. Do Norska byli zavlečeni hlavně sovětští a polští zajatci, ale i partyzáni z Chorvatska a Srbska. Celkový počet odvlečených pracovníků byl asi 102 000. Několik Čechů nuceně pracovalo v norských dolech.

Nizozemí
Dne 10. května 1940 přepadla německá vojska Nizozemí a z Nizozemí se stal komisariát. Nizozemci se zpočátku do Německa nijak nehrnuli, poněvadž v rodné zemi bylo práce dostatek. Teprve po zavření mnohých továren v roce 1943 byli obyvatelé nuceni pro práci v Německu. Bylo přistoupeno až ke konskripci ročníků 1922 až 1924. Úplné totální nasazení zavedl v roce 1944 Joseph Goebbels, který nebral žádné ohledy. Celkově bylo nasazeno asi 450 000 až 500 000 osob.

Belgie
Stejně jako Nizozemí i Belgie byla napadena Němci začátkem května roku 1940, ale odolávala až do konce května. Němci si po zkušenostech z první války dávali větší pozor na nasazování Belgičanů a kladli větší důraz na dobrovolný odchod do Německa. Konala se sice konskripce ročníků 1920 až 1924, ale nebyla úspěšná. Celkový počet pracovníků v Německu byl 350 000 až 400 000, z toho asi polovina odešla dobrovolně.

Francie
Francie uzavřela mír s Německem na konci června 1940 a území bylo rozděleno mezi Německo a Itálii. Střed a jih Francie byl spravován proněmeckou vládou se sídlem ve městě Vichy v čele s maršálem Henrim

Petainem. Pracovníci v Německu byli ze 2/3 civilní a zbytek byli vojenští zajatci a nuceně odvedení. Celkový počet pracujících Francouzů byl asi 1,05 mil.

Jugoslávie
Jugoslávské království bylo v dubnu 1941 anektováno okolními proněmeckými státy. V Chorvatsku byla vytvořena papírově samostatná vláda, která závisela na Němcích. Podle uzavřené dohody bylo do Německa posláno asi 50 000 pracovníků a z nechorvatského území pracovalo v Německu 100 000 pracovníků zejména v zemědělství a v hornictví.

Řecko
Říjen 1940 znamenal pro Řeky obsazení území Italy a z menší části Němci a Bulhary (pozn. redakce: některé prameny uvádějí, že k obsazení Řecka došlo až po německém útoku v dubnu 1941). Podobě jako Norsko i Řecko bylo pro Němce zajímavé zejména díky svému nerostnému bohatství. To znamenalo, že do Říše bylo nuceno odejít asi jen 35 000, z čehož byla většina dobrovolníků.

Sovětský svaz
Když Němci začali válčit na východní frontě, počítali s bleskovou akcí. To, že se spletli, pochopili již v roce 1941. Pracovníci nuceně odvlečení do Německa a váleční zajatci měli ze všech nasazených národů nejhorší podmínky. Na okupovaném území trpěli lidé hladem a těžkou prací pro německou armádu, ale také pro export do Německa, jako byl např. nucený vývoz zemědělských produktů z Ukrajiny. Celkový počet pracovníků nasazených v Německu byl asi 3,1 milionu.

Itálie
Fašistická Itálie byla od počátků války na straně Německa, proto byl pro Němce přísun italských pracovníků vcelku hladký. Zpočátku tímto způsobem řešila Itálie problém s vysokou nezaměstnaností. Po obsazení Itálie spojenci roku 1943 se pozice italských pracovníků změnila. Byli považováni téměř za zajatce Německa. Ustupující wehrmacht deportoval do Německa zbylé italské vojenské jednotky. Celkový počet pracujících Italů v Německu byl asi 1 milion.

Maďarsko
Maďarsko se již roku 1938 přihlásilo jako spojenec Německa, a proto také vydalo příslušné zákony. Pracovníci odcházeli do Německa výhradně dobrovolně. Jiné to bylo u maďarských Židů. Ti byli zejména v roce 1944 deportování do koncentračních táborů a díky potřebě pracovní síly, byli mnozí z nich nasazeni na práci v Rakousku. Celkový počet dobrovolných pracovníků pro Německo byl asi 45 000 osob, ale počet deportovaných Židů byl až 500 000.

Ostatní státy
Zbylé státy účastnící se válečného konfliktu neposkytovaly nijak velký počet pracovníků v Německu. Během války pracovalo v Německu na 30 000 Bulharů, asi 10 000 Rumunů a pouze 1000 Španělů. Dalším státem překvapivě bylo neutrální Švýcarsko. Během války pracovalo v Německu asi 17 000 Švýcarů. Velkou skupinu tvořili britští a později i američtí váleční zajatci. Největší počet byl roku 1945, kdy bylo Německem zajato 102 000 osob. Němci byli s nasazováním těchto zajatců velmi opatrní a v tomto případě dodržovali Ženevskou konvenci o válečných zajatcích, mimo jiné i jejich nenasazování do válečné produkce. Paradoxně byly jejich životní podmínky lepší než samotných pracujících Němců, a to díky balíkům z domova a podpoře Červeného kříže.13
Životní podmínky všech pracujících v Německu nebyly stejné. Rozdíly způsoboval hlavně ideologický přístup k jednotlivým národům. V doběnárodního socialismu se ocitali v nejhorší situaci Židé a Slované a pak až národy ze zbytku Evropy. Během války se tento stav ještě vyostřil. Kromě programového vyhlazování Židů si Němci dali záležet hlavně na likvidaci sovětských zajatců a východoslovanských národů celkově.

Z knihy: SPOERER, M.: Nucené práce pod hákovým křížem, Argo 2005