V roce 1943 nám ministr Moravec řekl že, se musíme přeškolit na Wehrmacht do Německa. V roce 1944 jsme byli všichni povoláni. U nás ve vsi z tohoto ročníku bylo povoláno osmnáct děvčat a pouze šest chlapců. Cestovali jsme vlakem, který vyjížděl z Ostravy, a na každé zastávce jsme přibírali další cestující. Do vagonů jsme byli rozděleni podle čísel, abychom nebyli všichni pohromadě.
Já jsem cestovala s dvěma dalšími děvčaty od nás ze vsi. Všechny jsme pracovaly v oboru zemědělství. Celou cestu jsme brečely. Nebyly jsme zvyklé cestovat a nikdo nám neřekl, kam jedeme a kde nás vyloží. Nakonec jsme dojely do Drážďan, kde se odpojily některé vagony. Každý vagon měl určené místo, kde se odpojí. Náš vagon byl poslední. Když jsme zastavily, tak na nás ráno čekali čeští chlapci, většinou z Kolínska, aby nás odvezli. Odvezli nás do firmy na psací stroje, kola a šicí stroje. Ubytovali nás v lágru. Byly to dřevěné nízké baráky. Tady nás z Čech bylo 60 dívek a 4 chlapci. Chlapecké návštěvy byly zakázané. Tyto baráky byly nové, ale stejně nás zde už první den štípaly štěnice. Spaly jsme na slaměných postelích, dostaly jsme každá dvě deky na přikrytí. V zimě zde netopili vůbec, proto jsme musely spát po dvou. Koupelna se skládala z jednoho velkého lavoru, kde tekla pouze studená voda. Bylo zde také hodně potkanů. Těch jsme se bály a tak jsme musely hlídat, aby nám nevběhli do pokoje. Německy jsme neuměly. Proto nám byl přidělen český hoch jako překladatel.
Nálety probíhaly třeba dvakrát za noc. Mezi baráky byly postavené kryty proti náletům, kam jsme se chodily schovávat. Ze začátku jsme se chodili schovávat všichni, ale když jsme viděly, jak to v krytech vypadá, raději jsme zůstávaly venku ležet v trávě. Říkaly jsme si, že když máme umřít, tak alespoň venku na čerstvém vzduchu.

Tehdy jsme chodily pracovat do fabriky. Peníze jsme ale nedostávaly, i když jsme byly zaškolené. Místo nich jsme dostávaly kapesné, jídlo a bydlení. Dostávaly jsme sto sedmdesát marek kapesného na měsíc. To bylo v té době nic. Za to jsme si mohly akorát dojít do cukrárny na meltu. Řekli nám, že peníze dostaneme až po roce, pokud se uvážeme, že zde zůstaneme. Z našeho ročníku tam však nikdo zůstat nechtěl.
Později začali zavírat školy a posílat do fabrik studenty a mladé dělníky. Já jsem pracovala u frézy. Německy mi bylo vysvětlováno, co mám dělat, já jsem stejně nerozuměla ani slovo, a tak mi alespoň kousek přeložila jedna dívka, která trochu německy uměla. Učili nás také ručně pilovat. Takhle jsme byli všichni zaškolováni tři týdny. Já a další dvě děvčata z Čech jsme se dostaly po zaškolení do úplně nové továrny. Tady pracovali v prvním patře kluci. My jsme byly ve čtvrtém patře, kde se montovaly kompasy do letadel. Dostávaly jsme pravidelně svačiny, ale Rusky, které tam s námi pracovaly, žádnou svačinu nedostávaly. A my jsme se s nimi o svačinu dělit také nemohly. Bylo nám jich líto a tak jsme jim vždycky kousek daly. Oni si tu svačinu musely sníst tajně, za strojem, aby je nikdo neviděl, jinak bychom za to byly potrestány i my.
Při práci ještě s jednou Italkou, co tam s námi byla, jsme začaly ty kolečka, na kterých jsme pracovaly, poškozovat naschvál. Protože to, co jsme neudělaly dneska, to nám mistr nechal na zítra. Za den jsme měly udělat tisíc dvě stě koleček do kompasů. No, my jsme jich udělaly třeba jenom čtyři sta. Výrobky, které jsme vyrobily my, byly předávány Němkám a ty pak skládaly dohromady celé kompasy.
Pracovala tam s námi jedna ruská dívenka. Byla to chytrá holka. Chodila s jedním německým důstojníkem, uměla německy. Informace, co se od důstojníka dozvěděla, pak přenášela do svého ústředí. Němci na to pak přišli a zastřelili ji. Pak tam s námi taky pracovala jedna Italka. Ta jednoho dne zaspala. Když na to přišel mistr, tak si jí vzal k sobě, vynadal a nafackoval jí. Ona pak z továrny utekla. Když jí chytli, nechali ji za trest stát celou noc ve sklepě ve studené vodě. Takhle trestali cizince.

Němky, které s námi v továrně pracovaly, měly výhody. Nemusely chodit do práce v sobotu a v neděli a nemusely pracovat v noci. To my jsme musely. Kromě práce, nebylo dovoleno téměř nic.
V té době, kdy jsem pracovala v továrně, mi zemřel dědeček. A tak jsem se díky tomu dostala na tři dny domů, tyhle tři dny jsem si ale protáhla na měsíc a do továrny jsem se vrátila až, když mě začala honit policie. Práce v továrně se mi líbila. Pořád to bylo lepší než práce na poli.
Němci nás ale moc rádi neměli. Dalším způsobem trestu bylo strhávání peněz z kapesného, kolikrát nám nezbylo opravdu nic.
S jídlem byla v lágru hrozná bída. My Češky jsme dostávaly pravidelně od rodin balíky s jídlem. Ostatní cizinci ale nic takového neměli, a proto když v jídelně něco zbylo, hned se po tom vrhli.
Kousek nad naším táborem byl Hitlerjugend. Když tito lidé vyšli ven s jejich vlajkou a šli kolem nás, museli jsme je pozdravit. A nejen to. Museli jsme stát v pozoru. Kdo nepozdravil, dostal facku. Jeden ruský chlapec si prý zavazoval tkaničku a neviděl přicházející průvod. Když to zpozoroval velitel, chlapce na místě zastřelil.
V té době jsme se toho hodně nabrečely. Nebyly jsme děvčata ze stejného kraje, ani jsme se předtím neznaly, ale stejně jsme všechny držely spolu. A stejně to bylo i s cizinkami, i když jsme se předtím neznaly, chovaly jsme se všechny, jako bychom spolu vyrostly. Dýchaly bychom pro sebe. To, co jsme tam společně prožily, na to nejde zapomenout.